Vyberte stránku

Když jsem poslední dny přidávala na Facebook příběhy, o lidech z Ostravy, které jsem kdysi psala, začala jsem přemýšlet nad tím, jak jsou životní příběhy rozmanité a jak každý něco ukrývá, ať už pozitivního anebo negativního, ale všechno to něco přináší, zapadá do sebe a vytváří životní rovnováhu. Stejnou rovnováhu jako sám život. Poslední dny mám vůbec filozofickou náladu a občas tomu přidávají i debaty, které vedu.

Nedávno jsme s kamarádem vedli debatu, je to člověk o dost starší, ale jeden z mála, který mne neskutečně rozumí, což se moc cení v životě, debatu nad životem a jeho kontinuitou, teda jeho prouděním.

Život kolem člověk protéká, jako řeka, a my buď pádlujeme s ní, nebo se snažíme chytat břehu a nebo jí jen zkrotit tak, aby nás poslouchala a plavba byla zase o dost klidnější a s touto plavbou se pak pojí i posádka, která pluje s námi. Už kdysi v mládi nám vtloukali do našich myslí, že musíme si někoho najít a žít s ním po celý život, že některé věci jsou neměnné, hlavně v lidské společnosti, a to natolik, že tyto principy nelze bourat, ale ve skutečném životě to přece tak není. Život proudí a my se měníme, mění se i společnost, ve které zůstanou jen ti, co mají, ale tak jak je život tady i jinde, lidé jsou také tady a jinde. A když jsme o tom vedli zamyšlenou debatu, člověk si uvědomí, jaká je to pravda a jak je život kontinuální a není řečeno, že některé věci tady budou stále.

Naše životy se linou jako linka příběhu, scénáře, s jistými zvraty ale potom zase nálezy a zisky, s jistou proměnou nás, životní hrdiny. Když pochopíme tento princip, uleví se nám, protože pochopíme, že přichází i nechtěné změny, ale lidé jsou jen lidé, život je jen život a práce jen práce. A že změny tady byly a budou, jsou potřebné, protože bez nich je to naše životní drama jen nudnou chronologií a to nikoho přece ve filmu nebaví. Nikoho nebaví se dívat na každý všední den hlavního hrdiny bez jakéhokoliv zvratu, uvědomění, vyřešení a nalezení a v konečném důsledku vylepšení a změny. A k čemu chtěl básník dojít, jak se říká? K tomu, že je potřeba si uvědomit, že někteří jsou tady na chvíli, aby nám něco předali a když odejdou, není třeba smutnit, ale brát, jak to je a mnohdy i děkovat, protože svou úlohu v našem životě splnil, že je potřeba vědět, co si z daných chvilek vzít a odnést do dalších dní a netrápit se nad tím, jak to bývalo, protože to zase bude stejně jinak, protože i my nejsme stejní, mění se i v nás některé věci a tím je naše mysl a vnímání a tím tedy i postoje.

Život je opravdu tak kontinuální, že ho nemůžeme zastavit a ta proměna, ten proud, si tu cestu najde vždycky a je to tak, jak to být má. Ale není lehké si tyto fakta uvědomit, protože občas to, co odejde, nám chybí, protože s tím máme spojenou příjemnou vzpomínku, ale i tu nepříjemnou. Máme s tím spíše spojené něco nepopsatelné, možná komfort, na který jsme byli zvyklí a který odešel, tím se nám nabourala plynoucí linka a to je pro každého nekomfortní a nepříjemné, ale často potřebné…