Vyberte stránku

Přináším další, příjemný, rozhovor s Danem Konczynou, hlavní organizátorem ostravského, dokumentárního, festivalu Jeden svět. Kdy jsme si povídali nejen o festivale, ale také o čem je samotný dokumentární film, čím je tak atraktivní.

Festival o lidských právech a dění ve světě, festival, co sbližuje – tak lze popsat Jeden svět. Proč je tak atraktivní, jaké témata spojuje a co nám může předat? O tom jsme si spolu povídali…

Kdy jsi poprvé začal festival Jeden svět navštěvovat, kdy tě začali dokumentární filmy zajímat, o kterých festival převážně je?

Dokumentární filmy mě vždycky lákaly.  A tak zhruba před sedmnácti lety, to už tak bude, jsem začal navštěvovat Jeden svět, tehdy ještě v kině Art či v Minikině. A tehdy mě ta témata, lidsko-právní, mezinárodní politika, ekologie začaly opravdu zajímat.

Jak ses k samotnému festivalu vůbec poprvé dostal?

Má žena na něm předtím spolupracovala a pomáhala s pozýváním škol. On to původně i dodnes je hlavně festival určený pro školní vzdělávání, než se rozrostl do podoby, v jaké je nyní, tedy do podoby největšího mezinárodního filmového festivalu s lidsko-právní tematikou na světě. Za to můžou samozřejmě hlavní organizátoři v Praze, ale dnes už i 32 měst v celém Česku, kde se filmy promítají a debatuje se o nich. No a asi jsem vždy tíhnul k tomu organizovat festival jako je tento a když pak přišla ta příležitost, rád jsem ji využil. Jediné co mě dříve mrzelo, bylo, že když jsem chodil na filmy, tak film skončil a zůstala spousta nedořečených otázek.

Proto je festival jeden svět plný po filmových debat, které ani letos nechyběly snad po každém promítání?

Vždy ve mě po filmu zůstalo mnoho otázek, které byly nedořečené a my chceme festival vést tak, aby se při něm lidé i něco dověděli, aby měli možnost se pak doptávat, aby to nebylo jen promítnutí a konec, ale měli možnost na to téma rozvířit debatu, a hlavně mít s kým rozvířit debatu a nemusí to být vždy jen s protagonistou, či režisérem, ale i řadou odborníků a lidí, kteří místa, o kterých jsou filmy, procestovali nebo zažili či zažívají něco podobného.

Jak dlouho už na festivalu děláš?

Na organizování a práci na ostravském festivalu dělám už tak čtvrtým rokem, co jsme se ho chopili se ženou Kristýnou po předání předchozích organizátorů. Za to v podstatě dodnes děkuji Iloně Rozhenalové z Antikvariátu Fiducia, a nejen za to, samozřejmě. 🙂

Takže v čem vlastně vidíš plus festivalu Jeden svět?

Každý dokument svým způsobem pohlíží na svět. Dokumentární filmy, nejen na festivalu Jeden svět, předávají řadu vzácných informací o tom, co se děje kolem nás a ve světě. Dávají nám mnohdy i více informací, než se dovíme z médií. Navíc, každý dokumentární film má svůj specifický pohled, autorský, lidský, ale v tom je to cenné, v síle jednoho příběhu, třeba jen jednoho člověka, jeden pohled, který řekne možná více a předá Ti na plátně více emocí, než spousta neosobních a nedořečených zpráv. Plus může být i to, že člověk se prostřednictvím dokumentu podívá na to, co se všude kolem nás děje, v klidu, má čas o tom přemýšlet, vnímat věci, na které jinak nemá čas a klid. Podporuje to jakési širší povědomí, uvědomění, že tady jsou ty problémy, o kterých moc třeba ani nevíme nebo je vnímáme povrchně. Ty dokumenty je dokáží lidem sdělit, emočně, citlivě a často i lépe než média.

Proto máš rád dokumentární filmy, co pro tebe znamenají?

Je to pohled na svět, který sám jen tak nezažiji. Dost často jsou ty dokumentární filmy jedinečnou výpovědí, poslem informací, které lidé neznají, nedokáží si představit. Díky filmům, které máme možnost promítat, si může divák lépe představit konkrétní situaci, jak to ve skutečnosti je, co se tam mimo domov skutečně děje, co to ve skutečnosti v reálném světě znamená „bylo zabito 60 lidí“, že to nejsou jen čísla a informace na internetu. Jeden svět je cenný i v tom, že poodhaluje problémy, lidské, sociální, které pod mnoha informacemi a čísly, co se dnes a denně na nás řití, bychom neměli možnost vidět, vnímat, cítit…

V čem myslíš, že je teda dokumentární film lepší pro předání informací, zamyšlení, emocí než jiná média?

Dokument ti předá pohled, který málokdy vidíš. Ale jednak ty taky slyšíš nějaké informace v novinách, ve dvou minutách, ale už nad nimi pak více nepřemýšlíš. Není to výtka zpravodajstvím, ale není tam čas předat toho tolik. Víš, že je někde nějaká válka, třeba v Sýrii, ale nedokážeš si vůbec situaci, co se tam děje, sama představit. A pak přijdeš na dvouhodinový film, například o člověku, co v takové zemi žije normálně, pracuje, živí rodinu, dělá, co ho baví a ze dne na den se mu změní život. Začnou kolem něho padat bomby a nakonec musí, opustit své bydliště a jít někam, ani neví kam. Tohle všechno v dokumentu uvidíš a po skončení odejdeš a přemýšlíš o tom jinak, než doma u zpráv, zanechá to v tobě ten reálnější pohled na situaci, kterou si jinak fakticky prostě ani nedokážeš představit. Dokument umí ukázat, zdokumentovat a předat situaci, život, co se třeba v Sýrií opravdu děje. Jak válku prožívají lidé, kteří tam žijí. Dokáže ti tu emoci, tu situaci předat více, než titulek a článek. A ty v těch třeba devadesáti minutách člověk dokáže zažít.

A tohle dokáže festival Jeden svět lidem předat, nebo v čem myslíš, že tkví jeho tzv. poslání, atraktivnost, úděl?

Dá se říct, že festival jeden svět je zároveň o tom, co mají lidé na celém světě společné, jako je normální potřeba jíst, chodit do práce a zároveň, že každý prožívá svůj vlastní lidský příběh a nic cennějšího než život člověka není. A tématika lidsko-právních problémů je pak trochu přístupnější a festival Jeden svět tohle ukazuje. Že žijeme v jednom světě, chceme žít normálně, v bezpečí, nejlépe šťastně, ale pak narazíš na něco nebo někoho, kdo tento svět nabourává násilím, zbraněmi, represivními zákony atd. Tyhle problémy tu byly, jsou a budou.

Jaké dokumenty na tebe zapůsobily nejvíce z letošního ročníku?

Měl jsem jich letos jako každý rok více, ale například film, který jsme měli jako zahajovací – Není úniku. Dokument z Iráku. Měl v sobě tolik emocí. Umožnil sledovat kontinuitu příběhu konkrétního člověka a jeho cestu, co se vyvíjí odněkud v podstatě nikam, ve válkou a terorismem postižené zemi, kdy se mu ze dne na den převrátil život naruby a nic s tím nemohl dělat. To bylo emočně silné. Zajímavý pak byl film Dil Lejlá, který točila dívka, co studovala a původně měl být o něčem jiném, než co z toho vzniklo vzhledem k nečekaným okolnostem v Turecku. Nebo Ada for Mayor. Ten byl zase zajímavý v tom, že vyhrát volby, ze začátku prakticky bez peněz, v Barceloně, kde je politika určitě náročná, alespoň my ji tolik třeba nerozumíme, to jde. To je zajímavé poselství… Dokázal bych tady popisovat mnoho, protože letos toho bylo více…

A závěrem, jakou vidíš funkci, i do budoucna, festivalu Jeden svět? Čím, dle tebe, nás obohacuje či může a proto je jeho existence, dalo by se tak říct, důležitá?

Jeden z nejcennějších historických zdrojů, jsou verbální příběhy, které si předáváme. Kdy vyprávíme příběhy a předáváme zkušenosti očima a slovy očitých svědků, ať už to bylo u holokaustu či v mnohých jiných případech. Kdysi to nebylo tak snadno zachytitelné na mobil jako dnes. I když za natáčení na mobil dnes na řadě míst může znamenat až trest smrti. Dnes média a internet umožňují s odstupem několika minut, ale i let zobrazovat silné, emocionální příběhy lidí, kteří dnes prožívají to samé, co lidé i před padesáti, sto padesátí lety v průběhu válek, teroru, katastrof. A budou, bohužel, to prožívat ještě častokrát v budoucnu, protože slovy postavy seriálu True Detective „Lidé jsou ty největší bestie“. Přitom ale většina lidí tomto světě, o tom nelze pochybovat, budou chtít prožívat hlavně své narození, práci, lásku, život, a budou na něčem pracovat, chtít být úspěšní, zkrátka ty obyčejně lidské věci a festival Jeden svět tohle připomíná. A ukazuje nám, jak tyhle běžné, lidské věci stále někdo někde na světě narušuje…

Díky dokumentům na Jednom světě to můžeme vidět jinýma očima, a na chvíli i emočně cítit, a v těch devadesáti minutách filmu i trochu prožít. 🙂