Vyberte stránku

Představte si, že svět vidíte velmi rozmazaně, vnímáte jen stíny, světla a siluety, ale přesto dokážete vyfotit krásné, pestré a zajímavé fotografie. Nevěříte? Ano, k umění s fotoaparátem patří dobrý zrak, ale Lubomír Pavelčák, který si přezdívá Lichoočko, se tomuto pravidlu naprosto vymyká. Proč Lichoočko, protože trpí poruchou zraku, na jedno oko je slepý a místo skutečného oka má akrylatovou protetiku, a tím druhým sotva vidí. Konkrétněji trpí krátkozrakostí, myopii, což je oční vada, při které se paprsky světla usměrněné čočkou sbíhají už před sítnicí, a na sítnici tedy nevzniká ostrý obraz. Vidí už jen na jedno oko a to opravdu velmi rozmazaně. Fotoaparát mu složí jako jeho druhé oko. Na svět se totiž dá dívat i jinýma očima, než těma, které má každý z nás. Lubomír je toho důkazem…

Kdy se na vaše zrakové postižení přišlo? 

Na zrakovou vadu přišli mí rodiče už zhruba v mých pěti letech. Všimli si, že se na televizi nedívám z dálky, jako každý běžný člověk, ale v podstatě pod úhlem. A přišlo se na vadu zvanou myopii. Myopie se ale u mě vyvíjela degenerativním způsobem a velmi rychle mi přibývali dioptrie. Medicína v té době nevěděla, co s tím okem, které bylo postiženo nejvíce, dělat. Prošel sem mnoha operacemi. Bohužel, vzhledem k vážnosti mé nemoci v roce 2003 došlo k roztržení sítnice na levém oku, které se už bohužel nepodařilo zachránit. Museli mi jej vzít i z toho důvodu, že by mohlo hodně ovlivnit vidění na pravém oku.

Co to pro Vás ve skutečnosti znamenalo?

Znamenalo to to, že jsem už viděl jen na pravé oko a musel jsem se s tím smířit. Nebylo to jednoduché, ale vím, že mi tím lékaři v tu chvíli pomohli, abych tak nepřišel o druhé oko. A tak jsem hledal způsoby, jak si pomoct, abych, i přes slabý zrak na  pravém oku, viděl ceny v obchodech a jízdní řády a věci v životě důležité.

A jak jste si tehdy pomáhal?

No, začal jsem u sebe v kapse nosit kompaktní fotoaparát. Tím fotoaparátem jsem si začal fotit ceny v obchodě, jízdní řády a důležité věci, na které jsem potřeboval vidět. Fotoaparát se stal mým druhým okem, mým obrazem světa.

V jakém smyslu druhým okem?

Když jsem na něco neviděl, nepřečetl jsem to, třeba jízdní řád, tak jsem si ho nafotil a podíval se pak na fotografii zvětšeně a tím se dočetl, dověděl podstatnou informaci, kterou jsem potřeboval vědět.

A co reakce okolí, když vás někdo uviděl, vidí, v obchodě, že si fotíte například cenu zboží? Setkáváte se s překvapivými, či snad obezřetnými reakcemi?

Ano.(Smích) Často jsem se setkával s neočekávanými, obezřetnými reakcemi okolí ale vesměs to byla legrace. Největší legrace více než v obchodech byla a bývá na zastávkách autobusu, nebo někde na ulici. Kdy mi přijde sms a já si ji potřebuji přečíst a musím mobil přiblížit co nejvíce pravému oku. A když držím ten telefon u pravého oka, tak to vypadá, že na někoho mířím a lidé za mnou přicházejí z dotazy, vy mě fotíte pane. Takže se mě často lidé ptají, proč dělám, co dělám, proč si vše fotím, a já jim vysvětluji, že tam nevidím, tak proto si musím mobil, fotoaparát přitáhnout tak blízko pravému oku.

Zajímalo by mne ještě, možná trošku neotřelá otázka, ale jakmile se s někým seznamujete a nevidíte ho, tak vyfotíte si danou osobu, abyste se mohl podívat, s kým že se to vlastně bavíte?

Ano, jak říkáte. Nejprve však danou osobu oslovím a vysvětlím, proč to tak dělám, aby si ne mysleli, že jim chci krást duši, jak se o fotografií říká. A důležité je vysvětlit, že nemám v plánu fotografií zneužít na sociální síti, ale jen se chci podívat, s kým komunikuji.

 Vy ale nefotíte jen jízdní řády a potřebné informace, fotíte svět, lidi, události, zážitky a samotným fotografiím říkáte „cwaky“. Většina fotografií působí opravdu umělecky a vypadají zajímavě, neobvykle. Mohl byste nám o tom více povyprávět?

On ten digitální fotoaparát neslouží jen jako sprostředkovatel obrazu, který potřebuji, ale zároveň jako záznam míst, události, kde jsem byl a co jsem zažil. Já to nevidím jako vy, nemohu si vychutnat některé události, akce a díky fotoaparátu se mohu podívat, kde jsem byla, co se tam dělo. Podívám se na fotografie a vidím dění, které jsem prožil místo, prostor, jak to tam vypadalo, když jsme třeba byli někde hrát s kapelou. A tak jsem těmto fotografiím začal přezdívat „cwaky“. Později, když jsem některé fotografie ukázal mým kamarádům a ti mi řekli, že na to, jak špatně vidím, jsou opravdu skvělé. Líbí se jim pojetí fotografií, konkrétně způsob, jakým svět vidím a zachycuji. A při příležitosti, kdy mi kamarád půjčil svou digitální zrcadlovku, jsem kouzlu focení úplně propadl a začal jsem fotit intenzivněji.

Kromě normálních fotografií, kterým mimo jiné říkáte „cwaky“, děláte i fotografie, focené přes brýle. Jim pro změnu přezdíváte „brýlovky“. Jak jste k tomu nápadu došel?

No ono to bylo tak, že kamarádi sice viděli, jaké fotím fotografie, ale snažili se mi mnohdy pomoct a vysvětlit práci s časem, clonou expozici, jenže nedokázali pochopit, že já nevidím do stran jako oni, ale vidím hlavně středem, tudíž mi expozice, čas tolik nepomůže a abych jim mohl dokázat můj opravdový úhel vidění světa, přes brýle které nosím. Tak jsem jednou sundal brýle z nosu a vyfotil přes něj kostel. Vznikla tak první „brýlovka“. Fotografie vyfocená přes brýle, které mají osmnáct dioptrií. 

 

 

Všimla jsem si, a to nejen díky Facebooku, že jste měl fotografie dokonce na výstavě. Je to tak?

Ano. Kamarádi mě navedli k tomu, že je ten pohled, jakým zaznamenávám svět tak neobvyklý, protože normálně to člověk tak asi nevnímá, abych své fotografie ukázal dál, ukázal světu. Měl jsem za sebou několik foto výstav, některé i v Ostravě v Pasáži a momentálně se mi ozvali z Třince, ze Sonsu, což je organizace, kde se starají o zrakově postižené, že by rádi fotografie vystavili. A to mě velmi potěšilo. Takže v brzké době je možno očekávat další výstavu.

K čemu ještě mohou fotografie sloužit, tedy jak jinak fotoaparát využíváte?

Tak třeba když jsem na dovolené, tak si nejen nafotím fotografie, abych věděl, kde se nacházím, ale mohu si tak mapovat cestu, místa, kam se pak chci projít a k tomu mi pomáhá a navádí mě i má přítelkyně. A co je hlavní, že je focení pro mě opravdové dobrodružství. Tak jak kdysi byl kinofilm, nebyla možnost vidět, co na fotografiích je, tak pro mě to znamená to samé. Já sice fotografií vyfotím, ale nevidím ji, dokud nepřijedu domu a nezvětším si ji na obrovském monitoru pomocí digitální lupy. Teprve pak fotografií spatřím a zjistím, které snímky jsou použitelné a které naopak ne.

Ony ty fotografie vlastně mohou hrát roli mapy, nebo GPS, že ano?

Ano, když si nafotím trasu, kudy chodím a pak už ji znám,  jdu na jistotu. Ovšem stane se, že se něco na dané trase, v daném místě změní, a já jsem pak překvapený a do něčeho omylem při své cestě narazím.

To je nemilé. Každopádně, vrátíme se ještě k fotografiím a jejich formě. V čem si myslíte, že hlavně tkví ono umění ve vašich fotografiích?

Jde hodně o pocitovou záležitost, já si to nedokážu nastavit, jako člověk, který normálně vidí, tudíž je to hodně o pocitech a intuici a to dává fotografií jiný obsah, vzhled a nádech. Ale stále to beru hlavně tak, že je to pro mě, abych se mohl podívat, protože nevidím a hlavně je to mé vnímání světa, možná v tom tkví i umění mých fotografií. Předávám v nich svůj rukopis, své vnímání světa, i když svět vlastně nevidím.

Je to pro Vás i způsob, jak s nemocí zápasit a vyrovnat se s ní?

Ano. Focení, a krom toho i hraní, je pro mě způsob jakým si na tom světě, přese všechno trápení, dělám radost. Nikomu své fotografie nevnucuji, netvrdím, že se jedná o umění, jen vím, že mi v životě pomáhají vidět, co nevidím a zároveň je to koníček, radost i dobrodružství . Člověk by se neměl vzdávat, pokud nějaká nemoc, hendikep, omezení, přijde, ale naopak, měl by si najít způsob, jak s tím bojovat, normálně fungovat i nadále. Zkrátka způsob, jak se s tím vším yyrovnat a udělat z toho něco, co ho bude v životě těšit. Těšit hlavně jeho samotného! A pokud se poštěstí, že pro ostatní tato činnost bude uměním, pak proč by ne… 🙂

Je nějaká poslední věta, myšlenka, kterou byste rád lidem vzkázal?

Ano, je to má vlastní myšlenka, můj postoj, ale chtěl bych říct, že nevidět, neznamená vůbec svět nevnímat! 🙂

 

 

Jeho fotografie si můžete prohlédnout zde: https://www.zonerama.com/lichoocko/9425