Vyberte stránku

Je velmi zvláštní, co vše nás v životě dokáže ovlivňovat. Jak může působit zapomenutá minulost. Jaká slova a šrámy si v sobě nosíme, aniž bychom to sami tušili. Sídlí v našem podvědomí. Až teprve když narazíme si uvědomíme, že nás dohnal přízrak z minulosti. Tento přízrak způsobil niternou bolest a podnět k zamyšlení: „Něco je zase špatně, ale co!?“

Nedávno jsem si četla článek, kde bylo napsáno, jak moc nás může dohánět minulost. Může se jedna o slova nebo činy a také situace, ve kterých jsme vyrůstali, zažili si je a negativně nás poznamenaly už v raném dětství. V době, kdy je naše duše ještě tolik křehká a neposkvrněná. Dokáže to v nás zanechat šrámy. Tyto šrámy si v sobě můžeme nést i v dospělosti, i když si myslíme, že už jsou dávno pryč z našeho života. Jenže ony tady jsou. Čekají na správný okamžik, kdy se mohou vynořit. Chceme před nimi zase utéct, ale nedaří se. Chceme je hodit bokem ale nedaří se. Jsou jako bumerang a vrací se, z opodstatněného důvodu.

Jak ale naložit s těmito „přízraky“? Jak pokročit dále a nenechat se jimi srážet k zemi? Ideálním postupem je přijetí. Uvědomit si, že se jedná pouze o další překážky, které dokážeme překonat. Ano snáze se mluví, hůře koná. Ale podle slov jednoho mého přítele: „Život nám nakládá takové zkoušky, které dokážeme zvládnout, nedává ani víc, ani méně.“

Jaké to jsou „přízraky“? Může se jednat o osoby, jež nám v životě řekli určitá slova, a těmi shodili naši osobu. Ublížili nám niterně. Byl to jejich záměr. Většinou se jedná o osoby, co sami mají plno svých, niterných bolestí a nedostatků. Mají  své vnitřní boje. A také jsou v něčem nešťastní.  Mnohdy nevědomky, jindy záměrně, to přenášejí na své okolí.

Jedna má dobrá kamarádka mi řekla: „Přijmi lidi, tak jak jsou. Řekni si, že oni mají své trápení a pokud tě záměrně snižují, pak se nejspíše jen chtějí na někom svézt a sami v sobě s něčím zápasí. Nikde není psáno, ten, kdo soudí, může být soudcem a neprožil si také špatné. Lidé často ventilují emoce na druhé. Mnohdy nechtíc, jindy záměrně.

Otázka je, máme mít tu potřebu někomu stále dokazovat svou vlastní hodnotu? Je to potřebné? Hlavní je, abychom to o sobě my sami věděli. Znát svou hodnotu. Věřit v sebe. Věřit svým schopnostem. I když nám to mnohdy nejde a třeba právě tohle všechno způsobují „přízraky“, které si táhneme z minulosti a stále s nimi bojujeme. Slova, co nám kdysi tolik ublížila, i když jde jen o pouhá slova. A mnoho dalších jednání, pocitů, počinů, které mohou ubližovat… a to my nechceme.

Nenechat se ovlivnit. Nenechat se těmi „přízraky“ zdolat. Být silný. Přijmout se a naučit se s tím vším pracovat. Žijeme tady a teď a pokud něco nezkusíme a budeme se stále schovávat v ulitě, nikde neposkočíme dál. Nikam se neposuneme. Budeme jen ustrašené děti. No a co, že si někdo myslí, a říká, ty na to nemáš, jsi pitomá, jsi slabá, protože si to kdysi nezvládla, protože se to nevyvedlo. Ale kdysi, to je minulost! A my žijeme dnes. A co nezkusíme, to nám uteče a později toho můžeme litovat. Pokud nebudeme bojovat a nepohlédneme těm přízrakům do tváře, budeme se stále schovávat pod dekou. Budeme utíkat před životem nebo před sebou. A ony zvítězí!