Vyberte stránku

Nedávno jsem pročítala článek na psychologie.cz o přijetí kritiky a způsobu, jak s ní zacházet a přijímat ji. Kritiku nesnese téměř nikdo, protože se jedná o útok na vaší osobu. Je logické, že se bráníte. Je to jako ve válce, kdy se někdo snaží na vás zaútočit, a vy zvolíte techniku sebeobrany. Jedna z možností sebeobrany je, že buď ji přijmete a začnete v sobě mít pocit viny, že jste to zpackali anebo ten druhý, striktnější způsob, kdy začnete kolem sebe prskat a snažíte se druhému ublížit. Kritika nikdy není příjemná, ale otázka je, jak moc se dá řadit mezi objektivní  či nikoliv. Jedná se jen o  emoce, kdy se kritizující snaží s něčím vypořádat a tak volí útok.

Ti, co nás kritizují, prozrazují leccos o sobě, o svých komplexech i obavách.

Cituji z článku: „Obě varianty vám každopádně zatemní myšlení, vymažou nadhled nad situací a prakticky způsobí, že téměř přestanete být schopni slyšet a vnímat cokoliv z toho, co vám říká ten druhý.“ A to ať už se ježíte a bráníte, nebo naopak ucukáváte či ustupujete. Získat si potřebný nadhled je často nelehký úkol. Je potřeba odosobnění, zklidnění a prostor se rozmyslet. Umět odsunout pocity na druhou kolej a v klidu se nadechnout. Zamyslet se nad tím, proč tato kritika a zda je oprávněná. Zamyslet se nad celkovou situací. Promyslet, co vám dotyčný sděluje a proč. Uklidnit se a nerozvášnit hned, když se takto stane.

Kritika, obecně, pro všechny značí hrozbu či odmítnutí.

Ano, odmítnutí naznačuje hrozbu nebo vyčlenění ze společnosti či komunity. „Vaše amygdala hrozbu rozpozná a začne vás „zachraňovat“, váš prefrontální kortex se utlumí, přestanete vidět kontext situace.“„Každý je rád vyslechnutý. Každý rád vidí, že ho berete vážně a opravdu vás zajímá jeho názor. Už samotný váš zájem a pozorné naslouchání otupí na druhé straně hroty. A o to jde.“ Všechna tato slova v článku vypsaná, obsahují v sobě pravdu. S kritikou má problém mnoho lidí, ale je důležité také přemýšlet, jestli je to kritika věcná, nebo opravdu založena pouze na snaze ublížit a ranit, protože sám člověk je zraněný.

S kritikou jsem se za poslední dny setkala hodně, sama jsem kritiku udělovala, ale ne ve snaze shodit, ublížit, ale protože jsem přemýšlela nad věcmi, s nimiž nesouhlasím, a dotýkají se mě natolik, že se necítím komfortně. Nechtěla jsem ublížit, nýbrž popohnat ledy. Jenže lidé kritiku vnímají ve skrze jako útok a reagují často dvěma, výše vypsanými, způsoby. Nemohu jim tyto reakce upírat, neboť sama s nimi mám problém. A když jsem si ho uvědomila, zamyslela jsem se nad tím, jak to lze změnit. Kritika není úplně nepotřebná, ale je důležité, aby byla věcná a objektivní. Aby její záměr nebyl doslovně jen škodit naopak hodnotit na základě zkušeností a poznatků. Kritika je vůbec velmi zajímavé téma v životě. Je snadné kritizovat  cokoliv, kohokoliv, kdekoliv, ale podložit to pak objektivními údaji a názory…. to bývá horší. Lidé rádi kritizují, ale nepřemýšlí. Sekají slova, ale neuvědomují si následky. Netvrdím, že já jsem v životě nevyřkla slova, kterých jsem pak litovala nebo litovala, že jsem je řekla takto a ne jinak, a měli jiný smysl, než jsem sama chtěla vyjádřit.  A když si tohle všechno člověk uvědomí, uvědomí si i význam kritiky a nebude bezmyšlenkově plácat a vyřvávat na někoho.

Jsme emocionální bytosti, kritika nás bolí a přitom kritizujeme sami často.

Na článek, který jsem sdílela na sociálních sítích, reagoval jeden můj slovenský kamarád, který se mne ptal, jak reaguji na kritiku já sama. Odpověděla jsem upřímně bez ostychu a jeho reakce mně mile obohatila a překvapila: „Vies ja verim ze ked clovek dokaze byt uprimny k sebe a uplne bez zabran to reflektovat niekomu kde vie, ze to ma zmysel samozrejme, je dokazom aj toho ze vie skutocny vyznam slova objektivita…. ale zas musis vediet ci mas na to vobec niekoho kritizovat.“ Když jsem se nad těmito slovy zamyslela, měl pravdu.

Kritika musí nést v sobě kus objektivity a té není lehké dosáhnout, vždy tam bude kus já, toho já, které se brání, protože kritiku nesnese. Udržet si objektivitu, zohlednit všechny okolnosti a zhodnotit, zda je to oprávněná kritika, to je věc i nějaké té dospělosti snad rozmyslu. Můžeme říct svůj názor, ale v tom případě to není kloudná kritika ale názor. Aby to byla kritika, je potřeba zhodnotit všechny okolnosti, zohlednit spousty věcí okolo… jinak se jedná o názor, který je sice kritický, ale my, kteří jsme kritizování, ho nemusíme brát vážně a být pak v útoku vůči druhému. Kritika a její přijetí je velmi zajímavá a obsáhla kapitola ke zkoumání, jak ji přijímat, kdy ji přijmout, kdy naopak usoudit, že je to jen čistě názor, kterým se nemusíme zabývat atp.

Jak se v článku píše a opravdu s tím souhlasím – Zastavit okamžitou urgenci začít se obhajovat nebo se stydět je náramně těžké. Ale někdy opravdu stačí zastavit automatickou myšlenku, dát si nádech a výdech a zapojit trochu disciplíny. Říct si: Neplaš a poslouchej. Každopádně vaše první zodpovědnost je uklidnit sebe a svoji amygdalu do té míry, abyste znovu začali být schopni slyšet a dobrat se toho, o co druhé straně jde.“ Souhlasím, zastavit se, zamyslet, zohlednit, rozmyslet a posléze jednat, jinak je to čirý proud emocí a útok či obrana.

Články na psychologie.cz mě často dost inspirují, jako život sám a věci, které se kolem mě a mě samotné dějí. Ne nadarmo se říká, že život je skutečný učitel a chyby nás mohou pouze obohatit a posouvat.