Vyberte stránku

Prozatím poslední dokument, o který se chci s vámi podělit je Normální autistický film – snímek z české produkce od režiséra Miroslava Janka. Další hlavní bod programu, na který jsem se těšila, neboť i tento snímek získal cenu v Jihlavě. A myslím si, že vůbec nezklamal očekávání ani mne, ani diváků v kinosále.

A o čem tedy dokument je? Příběh pěti dětí, jež společnost všechny opatřila nelichotivou, nepěknou nálepkou, pojmenováním „autista“. Každé z nich je však ale svým způsobem jedinečné, vyjímečné a pro společnost opravdu jiné. Autismus není nemoc, je to jen něco, co mění mozek takového člověka, co ho dělá jiným, vymezeným vůči společnosti a co ještě poměrně nedávno v minulosti bylo velmi pohoršující a člověk tímto trpící byl označován za blázna a pro společnost nepřijatelného jedince. Normální autistický film má za úkol ukázat děti s touto „poruchou“
v jejich obvyklém životě, v jejich fázích života a rozdílech, jak je každý s poruchou jiný. A to je pro společnost moc důležité, protože málokdo, kdo se tím nezabývá, nemá takové dítě, nebo nezná někoho, o tom pramálo ví a pramálo si dokáže představit.

Rozvíjí se tady příběhy pěti vybraných dětí. Lukáš je velmi upřímný, přemýšlivý, osobitý a mnohdy až příliš jasný ve vyjadřování, až hyperaktivní. Má velký smysl pro humor a miluje filmy. Dokonce se snaží psát vlastní scénáře. Jeho znalost filmu na jeho věk je velmi fascinující. Denis je ďábel ve hře na klavír, malý klavírní virtuóz, který dokáže zahrát i velmi náročné skladby vážné hudby. Je také velice inteligentní a v hudbě má opravdu přehled ba dokonce je i sečtělý. Mezi jeho oblíbené knihy, kterými se inspiruje je Malý princ. Knihy jsou pro něj jako hudba něco, co je tak úžasné a co ho dělá tak neskutečně šťastným. Jedním z nejvíce depresivních a protikladných dětí v celém dokumentu je Majda, dívka, která se ničeho neostýchá a nebojí. Na svět má hrozně kritický pohled. Rapuje a ve svých textech vyjadřuje pohrdání životem, lidmi a světem celkově. Ale ony ty texty jsou na jednu stránku tak trefné a přesné, že na její věk až nemožné, jak to vnímá. Maiamka, drobounka holčička, hodně mladičká, čerstvě na základní škole dokáže vyprávět příběhy v anglickém jazyce. Vypráví pohádky, které má ráda, nebo si vymýšlí. Velkou zálibu má ve vílách. O nich básní skoro pořád, jsou to pro ní dost blízké bytosti z pohádek. Její bráška Ahmed má zase neúnavnou energii. A co je u něj vyjímečné, je jeho opravdu neobyčejně přátelská povaha a vědění o vesmíru, a přemýšlení o něm, které v jeho věku má málokdo.

Všechny děti spojuje jedno, porucha, která je ve společnosti těžko uchopitelná – autismus. Režisér se nám ale prostřednictvím dokumentu snaží podat příběh, ve kterém odhaluje v jistém smyslu klady a fascinace touto poruchou, abychom ji nevnímali jako „nemoc“, jako něco špatného, ale abychom v ní našli fascinaci nad způsobem jednání a myšlení takových dětí. Nad způsobem jejich vnímání, inteligence a  fascinující odlišnost i empatii, co je pro ně typické. Ono porozumět takové nemoci je velmi obtížné. Způsob myšlení takto „postižených“ lidí je často pro většinu nepochopitelný, i pro rodiče dítěte. Je to však fenomén, který by se měl více dostávat mezi lidi a snaží se o to, abychom jej tolik neodsuzovali, ale v jistém ohledu se snažili pochopit.

Protože otázka je, kdo má právo určit, co je normální: žít ve spěchu a přehlížet absurdity moderního světa, nebo spíš ve světě, kde je o toužebné hledat řádu, snění, hledání ticha a klidu, hledání sama sebe v tom neskutečném toku života? Ano, i my lidé máme své chvilky, i my toužíme najít klid a porozumění, i my si klademe podobné otázky, ale často až ve velmi pozdním věku, oproti těmto dětem, které jsou svou převahou myšlení před námi. Proto nás to může tolik fascinovat. Můžeme v nich najít něco, co nám schází a nebo nás to je překvapí…

Myslím si, že se snímek režisérovi v tak autorském podání povedl. Není urážlivý ani posměšný, i když najdeme tam chvilky, které nás právem pobaví a u nich to byl právě záměr. Což je moc fajn, protože tak nemáme pocit, že vše je smutné, špatné, divné. Snímek je velmi vyvážený, děti v podstatě ten příběh utvářejí sami. Dokument se tak poklidně, narativně line a každé dítě se nám postupně odhaluje samo, s lehkostí i vážností, nenásilně a volně. Tohle všechno dokumentu dáva úplně jiný ráz. Celý film se bavíte, nenudíte, fascinujete a poznáváte. Možná teď moc chválím, ale mám pocit, že tyto, a ještě právě české, dokumentární snímky jsou pak perlou české kinematografie.

Po skončení se kdekdo musel zamyslet, zvláště ten, kdo o autismu skoro nic neví, třeba jako já. Autismus pro mě bude opravdu zajímavá věda, moc o něm nevím, spíš vůbec a ve svém okolí také nikoho neznám. Nikoho, kdo by tímto „trpěl“. Zvláštní nad čím jsem se zamyslela je vůbec postoj k takovým lidem. Jak je přijímat, jak je vnímat, jak s nimi vycházet. V tomto ohledu to ukázal i dokumentární film. Jednak na samotných rodičích a jejich postoji a jednak ve chvíli, kdy na konci, se všichni sešli, i v průběhu, a my viděli, jak se společně baví. S tím, jak byli rozdílní a v různých fázích tohoto“postižení“ to bylo vůbec zajímavé…Byl to jen „normální“ autistický film…:)

A co vy, viděli jste? Líbil se vám? …