Vyberte stránku

Ano, i já už v kině zhlédla film Masaryk. Tolik očekávaný snímek režiséra Julia Ševčíka v hlavní roli s Karlem Rodenem, který získal ocenění 12 českých lvů. V současnosti se jedná o jeden z nejvíce rozporuplných snímků, co do kin v české produkci vstoupil.

Masaryk nemůže zapřít filmové řemeslné zpracování.

Samotný děj je plný vnitřního pnutí a vnitřních rozporů hlavního hrdiny, které jdou z filmu opravdu vnímat a cítit. Jsou divákovi servírovány přímo jako na talíř. Pro někoho to může znamenat odrazení od snímku a pak i menší divácký zážitek, neboť tolik emocí, co na nás proudí z plátna, může být chvílemi až příliš. Film má ale tolik potenciálu v sobě, jen se stále zdá, že je využit pouze na dobrých 80%. Děj začíná hrou na klavír, kdy už v úvodu na nás proudí emoce, neznámého může v cizím bytě a zvídavě, či překvapeně hledícího malého chlapce. V tu chvíli očekáváme odhalení, v němž už tušíme, o koho jde. Očekáváme, co se vlastně stane a to nejvíce ve chvíli, kdy přichází muž s pistolí.

Film se pak dále rozjíždí přehlídkou hudby, zábavy a dobové atmosféry, kdy opět přeskočí na vážnou stránku děje. Je to jako byste převraceli listy v knize, dohledávali souvislosti a zároveň si chtěli vždy odpočinout od toho urputně vážného, psychologického tématu. Takto na mne samotný film působil.

Masaryk je víceméně dílem velmi rozporuplným.

Je plný kvalit ale také pochybností o samotném zpracování a vytyčení hlavních bodů života dobového hrdiny. Jako syn T. G .Masaryka, nám film předkládá, že to rozhodně neměl v životě tak jednoduché a úloha, která mu byla přidělena, nepatřila mezi vysněné pozice. V podstatě do ní vplul, aniž by tolik toužil a padlo na něj velké břímě Snažil se z něj vyjít s čistou hlavou, ale jeho druhý život, touhy, přání bohéma a milovníka žen s přesahem do umělecké stránky vnímání světa, mu to tolik stěžovali. Snaha nepropadnout  do zkroušenosti se ovšem nedařila. Být politik a zachovat klidnou mysl v rozbouřené době, ještě kdy téměř sám stojí na straně státu, není jednoduché.

Velké plus filmu lze přisoudit obsazení hlavní role. Karel Roden už nemusí dokazovat, jak vynikajícími hereckými kvalitami oplývá. Patří mezi jedny z mála herců, kteří se v hojném prosadili v zahraničí, kde jsou velmi ceněni. Výběr tedy byl třešničkou na dortu a díky něj film překonává většinu tuzemské produkce.

Film vykazuje velký potenciál, který se  mohl ještě lépe využít.

Náběh by tady byl. Ovšem i přesto se dá snímek považovat za věc, kterou lze doporučit ke zhlédnutí už pro to, že je to sonda do minulosti, často tolik neznámé, o kterou se snad ani nezajímáme a mělo by tomu být naopak. Když pomineme tu psychologickou stránku, zaměřenou na Masarykovu osobnost, vykreslují se nám tam, aspoň se autoři snažili, situace a atmosféry tehdejší velmi rozporuplné doby. Taktiky, řešení a hrozby, které ovšem stejně tolik nepřevyšují zaměření na Masaryka a jeho osobnost.

A co se týče zvukového, kamerového, či střihového zpracování filmu, tak lze říct, že dost převyšuje českou standartní tvorbu. Velmi políbený inspirací Amerikou, takto snímek lze označit. Ostatně není se čemu divit, Ševčík má své zkušenosti z  této země. Při sledování si chvílemi člověk připadal, že co se efektů a kamery týče, sleduje tak trochu Americký biják. Práce s kamerou a zvukem byla sehraná, a hudba dodávala atmosféru tam, kde jí bylo třeba k emočnímu rozpoložení diváka. A to nejspíše jen dobře. Kdyby plno scén nebylo zručně zvládnuto, hudba nebyla správně sehraná, mohl by to být po této stránce propadák a děj by to už nezachránilo.

Je to opravdu rozporuplné dílo po mnoha stránkách filmového zpracování.

Ač má velký potenciál, ještě tomu nějaká špetka chybí. Emočně a psychologicky je sehrané, možná jen to ostatní pozadí, situace, o kterou také předně jde posunuli stranou, a my tady vnímáme spíše důraz na Masarykovu vnitřní rozervanou osobnost a jeho boj na dvou frontách, navenek i uvnitř. Dílo se snaží Masaryka přiblížit jako jednoho z těch, co pro svou zemi byli schopní rvát i své srdce a zároveň oni sami měli vlastní vnitřní souboj. Už proto nám to může připadat v oblasti uchopení a objektivního přístupu velmi těžké. Najít vyváženost, a nepřevyšovat ani jednu stranu nad druhou, nebylo evidentně lehké. Hlavně je vidět snaha držet se díla s jistou dávkou odstupu, aby nepůsobilo, jako něčí názor, který je divákům předkládán. Nejsem si jistá, jestli se tvůrcům opravdu stoprocentně v celém díle takto dařilo, ale už tolik opakovaný potenciál, film v sobě obsahuje…

No, popravdě, každý si na dílo musí utvořit názor sám. Sám si z něj odnést své myšlenky, vnímání a pocity. Rozhodne se většina diváků nikdy nedokáže shodnout. Proto vím, že ne ve všem se mnou budete souhlasit. I já, jakožto divák, jsem si z toho vzala to, co moje oko v danou chvíli vidělo a mé myšlenky i pocity dovolily. Ale musím říct, že nudit jsem se nenudila, často jsem byla emočně napjatá a dílo mě podpořilo v tom, se nad historickou kapitolou sama za sebe a podle svého zamyslet.

Zdar a sílu! Vaše Nikita! 🙂