Vyberte stránku

Ano, žij, utíkej, přemýšlej, projevuj, mluv a hlavně buď hrdina, buď svůj!

Poslední dobou pozoruji tu čím dál větší propast mezi lidmi a v jejich komunikaci. Vše se zjednodušuje a složité věci se raději zahazují. Co je komplikované, je špatné a raději by se nemělo řešit, ale mělo by to být naopak. Proč je naše nejlepší schopnost vždycky utéct? Proč nás strach vždycky tak přepere, chováme se pak jako malé děti, co raději zalezou pod peřinu, kde je bezpečno, známo a klid, protože ten strašák tam na nás nevidí. Jako malí milujeme hrdiny v pohádkách, protože se nebojí postavit strachu a nebezpečí čelem. Sami když si hrajeme, alespoň naše generace, tak si právě hrajeme na ty naše hrdiny. Skáčeme do věcí po hlavě a cítíme se tak odvážně, když jen sebetrošinku naštveme rodiče, protože jsme rebelové, jsme hrdinové a jsme to my.

Časem ale všechno tohle upadá do nějaké jamky, dna, kde to necháme zakopané. Stává se to proto, že více vnímáme naše pocity a více vnímáme vnitřní rány a už to není jen krvavé odřené koleno od pádu ze stromu, které chvíli obrečíme, oklepeme se a jdeme dál. Najednou víme, jak jsme zranitelná stvoření a že ukázat tu zranitelnost znamená ukázat svou slabost a ještě více do ní nechat kopat. Ale ta zranitelnost je tak lidská, a přirozená, a my časem přirozenost nuceně popíráme. Raději si ji uzavřeme do bezpečné schránky, kam na ní nikdo nedosáhne. Není to jen naše vina, je to nátlak společnosti, jsou to ostatní lidé, kteří svými slovy a činy způsobují, že nás zraňují, ale přitom i oni mají tu svou schránku, kam ukládají rány. Každý by ji měl mít. Jenže stále nechápu, proč přesto dokážou lidé takto ničit a ubližovat? Dovolujeme společnosti, aby nás deformovala a projev pocitů, důvěry a otevření se, je něco, co je špatné, snad i trapné, snad i nebezpečné, pak spolu raději přestaneme mluvit, než abychom si to řekli a propsat se prohlubuje. Mohou za to i sociální sítě a život na nich, který nás vymezuje na projevování se ve stručnějších komunikačních rysech a také možnost udělat „delete“. Jak jednoduché, jak snadné a šup, problémy jsou pryč. Ale ono to není tak jednoduché a nemělo by být.

Ano, každý má emoční hranici a cítění úplně jinak, někdo nad tím nepřemýšlí, jiný až příliš. Jasný, máme plno knih o kecičkách, jak by se měli lidé chovat a jak komunikovat, jak pozitivně myslet, ale mě přijde, že předně je v nás, abychom se rozhýbali. Uznali své chyby, neutíkali od bolístek, ale zkusili je vnitřně prožít a pochopit, že ony nás formují. Abychom mluvili, někdy to zachrání mnohé, i když je těžké určité věci říct nahlas… Jen je škoda slov, která zůstanou zahozené. Četla jsem nedávno článek o samotářích, kteří se rozhodli odejít z města, od společnosti do lesa, aby tam byli sami se sebou, což je opravdu těžká zkouška, být sám se sebou není jednoduché. Utekli tam také proto, aby se čelem postavili svým bolestem a všemu, co jim jejich hlava říká. Dokázali se odtrhnout od společnosti, která jím řídila životy, aby našli zpět svou lidskou přirozenost, sami sebe. Jedná spolužačka mi vyprávěla, jak čte knihu, kde se řeší, že vlastně naše mysl, naše hlava, může být klam, ve kterém pak žijeme a pokud pod ní nahlédneme, zjistíme, že tohle je ta skutečnost, všechno ostatní je jen předstírání, snad jen klamání, abychom utekli sami od sebe.

Kéž bychom se naučili neutíkat, více projevovat, samozřejmě musíme si dávat pozor, vždy je tady nebezpečí, ale jsme přece hrdinové, jsme jedineční a my to zvládneme. Jen nejhorší je ten zakořeněný, pomalu a jistě, pochopitelný strach… Protože mnohdy slova umí ublížit více než činy ale mlčení, tedy nevyřčená slova a myšlenky, způsobit prázdnotu a rozpad něčeho, co si snad ani nepřejeme…

Takže proč to změnit? Proč více mluvit, proč jít ku předu proti proudu davu, protože ovce nechce být nikdo, kdo si to v sobě hluboce uvědomuje a přece nakonec my všichni toužíme po štěstí, po vnitřním klidu a pochopení, snad i náruči, ve které můžeme projevit své já. Toužíme po tom, být sami sebou, být lidmi. Být člověkem znamená umění být, být sám se sebou, umění si to připustit, umění překonat sebe a umění, které vede ke štěstí i bolesti, protože je to o uvědomění si věcí, pocitů, uvnitř sebe, které raději zakopeme kdesi hluboko v sobě.

Stále se mluví o štěstí, píše se spousta knih, spousta rad jak být šťastní ale my přece nejlépe víme, jak máme být šťastní, jak být, víme to, jen to nevnímáme přes to všechno, co na nás ve světě působí a deformuje nás. Ona ta komunikace, která bývá těžká, projevovat pocity, to není věc jednoduchá, jako sdílet vtipný příspěvek nebo se zasmát nad hloupostí. Je těžké projevit nitro někomu, ale je to tak osvobozující, když to člověk udělá i za určitou cenu, je to osvobozující hlavně pro něho.  A pokud to někdo příjme  a opětuje, pak je ten pocit ještě slastnější Je důležité být s lidmi, kteří s námi cítí, kteří s námi jedou tzv. „na stejné vlně“. Takoví v nás vyvolávají pocit, že jsme, že jsme lidé a že jimi ještě můžeme být.  Nikdo nechce být ve skutečnosti sám a to neustále odcizování vede jen k tomu, že v nás vyvolává pocity, kterým nerozumíme, nějakou vinu, něco, co každý chce změnit… Myslím si, že pokud nedospějeme k tomuhle všemu, potom bude propast hlubší a hlubší a samota chléb každodenního života vymezená na sociální sítě, internet a na snění, snění o lidskosti, o citech, o komunikaci a projevení se někomu, projevení sebe. Samota je fajn, ale my toužíme po tom, abychom sami nebyli…Většinou… Chceme být přijímaní takoví, jací jsme a ne, jak by nás chtěla deformovat doba a společnosti. Myslím si, že chceme opravdu skutečně být a nejen existovat… 🙂