Vyberte stránku

Nesledovat jen povrchně, ale vnímat, co film opravdu říká, jak k nám postavy promlouvají skrze dialogy, skrze svou roli – přesně tohle nám říkají na škole při sledování filmů, jež následně analyzujeme. Mě se teď do rukou dostal jeden film, do kterého jsem se sama hluboce ponořila a vnímala jej opravdu pozorně. Možná proto jak jsem se snažila vcítit do hlavní postavy, rozpolcené mladé dívky plné vzdoru. Vzdoru proti samotě a proti prostředí, v němž vyrůstala, vzdoru proti autoritám. A hlavně plné smutku z naprostého nepochopení. Tohle všechno nám ukazuje film Fish Tank.

Hrdinkou tohoto filmu je Mia, patnáctiletá dívka, žijící na sídlišti šedivého předměstí Essexu. Film dává hned od začátku jasně najevo, že Mia není příliš oblíbená. Její drsný naturel a vzpurnost lidi spíše odhání. Plive ostrá a sprostá slova. Nemá žádné kamarádky. Se všemi se hádá a nebojí se být i zlá… Má ostré lokty a drápy. V prvních chvílích si řeknete: „Proč?“ O co dívce jde? Potuluje se po předměstí a s matkou nevychází. Byla vyloučena ze školy a  lidé se jí doslova straní, a tak  bezcílně bloumá po okolí. Jediným jejím zájmem je tanec, ve kterém nachází potěšení a radost. Jako by hledala nějaký maják, nějaké ukotvení, jako ztracená duše, která se párkrát dostane do maléru, než nastane zlom.

A ten v jednu chvíli skutečně nastane. Miina matka se seznámí se sympatickým, přitažlivým a velmi tajemným Connorem, oplývajícím mužným šarmem, jenž okouzlí i samotnou Miu. Ta po prvotním odporu začne vnímat pocit blízkosti, náklonnosti a porozumění. Její život se mění, nahlíží na něj nově, pozitivněji, než předtím. Vnímá nové pocity, s nimiž se snaží srovnat. Začíná žárlit na svou matku. Začíná se do Connora zamilovávat.

Nakonec se sblíží až příliš. Zajde to mezi nimi do krajnosti, a když Mia pocítí lásku, která ji tolik chybí, na chvíli máme pocit, že její nitro ožilo. Neuvědomí si ale následky svého jednání a komplikované lásky ke staršímu muži. Naivní vidinu společné budoucnosti roztříští střetnutí s bolestivou skutečností. V tomto hysterickém zklamání a mysl zatemňujícím vzteku se rozhodně udělat něco, co překračuje hranice lidskosti. V čiré touze ublížit se pokusí unést dceru muže, který ji tolik zranil. Až vyhrocená a nebezpečná situace ji donutí prohlédnout skrz závoj emocí – to v momentě, kdy nevinné dívce málem ublíží. Dramatická událost ji opět navrací do reality.

Při sledování filmu má člověk najednou k hrdince filmu opravdu blízko. Snad i díky tomu, jak režisérka pracuje s vykreslením charakteru mladé, naivní dívky konfrontované s dalším hořkým životním zklamáním Pocity, které mohou obzvláště ublížit mladému člověku, který se teprve hledá a kterému se místo tolik potřebné lásky a opory dostává spíše ústrků a pocitů samoty. Pocity, které v některých fázích života může zažít snad každý z nás.

Film se režisérce povedl uchopit velmi autenticky a vizuálně zajímavě. Pomocí roztřesené, pohyblivé, kamery máme pocit, jako bychom se mnoha situací přímo účastnili. Podporuje to jakousi nervozitu a psychické rozpoložení ústřední postavy. Ovšem ve filmu není vše šedivé. Naopak se mi líbilo, jakým způsobem i v této všední šedi dokázala autorka až poeticky zachytit příjemná místa, radostné momenty a něžné chvíle. I v této šedi dokázala najít radost a krásu života.

Empatické pozorovatele bezesporu zaujme osobnost hlavní hrdinky vyrůstající v šedivém prostředí anonymního malého sídliště, v rozpadlé rodině, bez autority otce. Dostává se jí pouze malinko lásky a pochopení. Její sobecká a nedospělá matka, sotva zvládá samu sebe a alkohol, natož své děti a Mie neustále dává najevo, že je pro ni přítěž. Kotva, která ji stáhla ke dnu. Mia se díky tomu chová vzpurně a jako nevychovaný spratek, ke kterému prvotně jen těžko hledáte sympatie, ale přesto se postupně do jejího trápení dokážete vcítit.  Výsledná podívaná je velmi realistická, psychologicko-sociologická sonda do tohoto chmurného života mladé problémové dívky. Scény obzvláště ke konci filmu dokáží být opravdu silné a emocionální. Některé situace mě dojaly teprve až když jsem opravdu porozuměla zasazení děje a dokázala jsem se do Mii vcítit…

Někdy je dobré nesoudit jen povrch ale dívat se hlouběji, uvažovat o podstatě věcí. Když jsem po zhlédnutí o filmu ještě chvíli uvažovala, došlo mi, že mnohé snímky v sobě nesou významné hodnoty, kterými nám chtějí říct, abychom se opravdu dívali hlouběji na život a děje kolem nás. Hlouběji na lidskost a nitro člověka…

Ve skutečnosti jsem si u filmu uvědomila jednu podstatnou věc, kterou můžeme aplikovat i v realitě. Kdybychom tu holku potkali, řekneme si jen, že je to spratek, navychovanec a drzoun, ale nenapadne nás se zkusit podívat pod povrch věcí. Zamyslet se nad tím, že její chování může pramenit  z opodstatněného důvodu – nedostává se jí tolik potřebná láska a teplo domova. Chybí ji pravá rodina, objetí a pevná ruka. Chybí jí jistota a snad i pocit bezpečí. Je ve vývoji. Je ve věku, kde přesně lásku a péči potřebuje ale nedostává se jí. V dnešním světe se s těmito případy můžeme potkat opravdu často, ale my zpočátku vidíme ten prvotní, povrchní pohled…Zbytek je nám buď ukrytý, nebo ho jen nevnímáme anebo nechceme vidět.