Vyberte stránku

Jak už název napovídá, dnes jsem se rozhodla sepsat myšlenky na téma lidskost a emoce, neboli vyzrálost. Za poslední dny se stalo mnoho událostí, které vedli k uvědomění a posunu v mysli a vnímání. Člověk je tvor, který se vyvíjí, ale musí také sám chtít. Pokud někdo rezignuje a říká si, že to, co se mu děje je zlo a nechápe proč, nechce moc růst a jen se emočně brání. Vpustit k sobě i ty bolestivé emoce, prožít je a vzít si z nich to důležité, je těžké. A co je těžké, to raději dáváme bokem, bohužel.. Říká se tomu sebeobrana, pohodlnost…

Máme emoce, máme srdce, máme mozek a rozum a měli bychom umět s těmito orgány, stimuly, lidskými vlastnostmi, pracovat. Občas nás emoce převálcují, cítíme silnou bolest, a ač chceme, rozum těžko spolupracuje. Vybouchneme, jsme zlí, jsme jak nepříčetní, až když se uklidníme, mozek si sedne a řekne:“ Proč to děláš proboha, vždyť to byla jen emoce, která je sice důležitá, ale ne natolik, aby tě převálcovala“. Je ale těžké odhadnout, kdy je potřeba tu emoci udržet na uzdě a nenechat se jí rozhodit. Tohle je totiž proces, na který postupně přijdeme se zkušenostmi a zážitky… Tohle je věc, kterou si člověk musí vnitřně přebolet a dospět. Když totiž dostane negativní emoci, zprávu, reaguje obranou a úderem, protože ono to bolí a zabolí to tak, že si uvědomí, že je něco špatně. Nemluvím zde o tom, aby se člověk nechal předělat a manipulovat, ale dokázal se uklidnit, utříbit si danou emoci a zjistit, jaká bude ideální reakce a proč ta emoce přišla? Proč se doslechl tuto zprávu? Tím reaguje i na druhou emoci a zapojí rozum. Často v afektu křičíme, mluvíme něco, co potom, až se zklidníme, jsme třeba ani tak formulovat nechtěli, nebo to bylo zbytečné…Až získáme klid a rozvahu dojde nám, jak nás emoce ovládla. Ale ne vždy je to snadné. Emoční vyspělost je cesta, k sobě samému a pochopení vlastních reakcí a zbytečně vybouřených emocí…

Za poslední dny jsem si prožila hodně, hodně stresového, hodně emočního nátlaku, hodně psychického, a došlo mi, kde bych mohla zlepšovat své mezery, ne kvůli druhým, ale kvůli sobě a svého vnitřního klidu. Člověk v životě nezažívá jen úspěch pracovní, ale úspěch osobní. A tím může být i vnitřní posun, že se sebepozná a dokáže se sebou pak dále pracovat, aby byl on sám spokojený.

Spokojenost netvoří lidé okolo, ale člověk sám v sobě.

Tak samo třeba takový nátlak. Člověk, kterého někam někdo tlačí, se cítí úplně stísněný, svíraný vnitřně, přemýšlí stále a pomalu už sám neví, opět reaguje emočně a vybuchuje, je nevrlý, je zlý, píše a říká co nechce kolikrát, prostě je utlačen… Kdyby někdo vzal a stlačil člověku plíce a ty nemohli dýchat a tak začnou upadat, nebo se bránit a vyvíjet poslední nátlak, aby útlak odehnala.  A opět s tím souvisí emoce druhého, který někoho do něčeho tlačí… Je to společně tak propojené…

Je důležité si uvědomit, jak jsou city a pocity důležité ale mnohem důležitější je samotný mozek a rozum.

Jak je důležité mít rozvahu a nepadat do něčeho po hlavě. Naučit se vnímat své emoce a pracovat s nimi, aby pracovali pro náš prospěch a ne neprospěch. Poznat se v těch těžkých situacích a vědět, co si z nich odnést do budoucna, tomuhle se říká vnitřní růst… Ne každý člověk dokáže přiznat prohru a ne každý chybu, protože není to jednoduché, ale pokud si ji umí přiznat v sobě, bývá to krok k dalšímu kroku. V hádce není nikdo vítězem, v hádce je třeba najít průnik, pochopení. Život jsou časté kompromisy a tolerance vůči druhému. Já teď už vím, že i když nadávám, jak lituji určitých věcí, toho, koho jsem poznala, toho co mi kdo udělal, tak vlastně nelituji. Nelituji, protože vím, že mi to něco přineslo, změnilo mě to, protože věřím, že člověk do svého života přitahuje takové lidi, které potřebuje, aby něco pochopil, aby se něco naučil a aby mu něco jen došlo. Neznamená to, že se druhému podřizuje a mění se, protože jemu se něco nelíbí, ale chápe, že někde on sám dělá chyby, které muže ladit, ne pro druhého, ale hlavně pro sebe a spokojenost v budoucích vztazích.

Učit se, celý život, poznávat, chápat, rozumět, pracovat, to je hezký životní proces člověka, který se rozhodne, že nezůstane jen ve své spokojené bublině a negativní odhání, aby mu to bublinu nerozbilo, ale naopak se nebojí přijmout emoční bolest či pravdu a případně negativní věci, slova, činy tak, aby je využil ve svůj prospěch. Ať se stalo cokoliv, za poslední delší dobu vím, že mě to v jistých směrech změnilo a posunulo,což je správně. Otevřeli se mi zase nové myšlenky a možnosti.Mám zase nad čím přemýšlet a pracovat – hlavně kvůli sobě.

Některé věci se budují. Měli by jít pozvolna a nemělo by se na ně tlačit.

Nad slovy je třeba přemýšlet, protože umí dost dobře ublížit a ranit celkově. Je třeba mnohdy mít rozvahu a jindy zase se nebát do něčeho skočit. Co se moc pitvá, se zbytečně rozpitvá a nakonec se zjisti, že je to blbost řešit. Když na tebe někdo křičí, vybíjí si zlost, není to až tak tvůj problém, nýbrž jeho emoční problém a rozpoložení, pokud tedy křičí téměř bezdůvodně. Jsme balíčky emocí, mnohdy nás ovládají, ale je to lidské, máme tady ale ještě i mysl a srdce, jsou to mocní čarodějové, které ale můžeme z části přečarovat, pokud pochopíme, že nás ovládají až moc… Je mnoho metod. Někdy snad jen nádech a výdech a chvíle ticha, někdy nereagovat a nechat si projít hlavou, těžko říct, i já si přicházím na ty své, ale je třeba umět ten emoční balíček občas nechat na půl zabalený, aby se náhodou moc nerozbil a neroztříštil…

A rozhodně nedávám návod na perfektní život, ani nepoučuji, jen čerpám ze svého života, svých myšlenek a poznání, neb já sama mám před sebou stále určitou cestu s překážkami…  🙂