Vyberte stránku

Tak jsem tak ve chvilce volna, které v poslední době moc není, polemizovala s kamarádem opětovně nad životem, jak jinak. Ale tentokrát to bylo trochu rozdílné polemizování. Bavili jsme se o našich zkušenostech a posunech. O pádech na držku a o našich osobních poučeních. Poslal mi totiž nedávno moc hezký úryvek, jež napsala dívka, cestovatelka. Článek se převážně týkal odůvodnění, proč cestuje a co všechno jí to přináší. Některé věty by se daly aplikovat na různé životní zkušenosti a nejen ty cestovatelské.

Je velmi úsměvné, když si otevřete chat a pročtete staré zprávy. Říkáte si: „Takhle jsme vážně před rokem reagoval/la a přemýšlel/la?“ Usmějete se a zalije vás hrdý pocit, že jste zase poskočili. Polemizování, o kterém je tento článek, u mě zkrátka není žádná novinka . Nedávno mě lehce pobavil, zase jiný kamarád, který mi řekl: „Ty prostě píšeš tak nějak abstraktně a jsi taková filozofka. Ale jsi to prostě ty a tak to má být. Nezapřeš to v sobě.“ Ano, je tomu tak. Filozofii v sobě nezapřu. Pořád ve mě je a jen se postupně diametrálně liší můj pohled na ní, stejně jako na život. Někdy v textech nelze vystihnout přesné myšlenky a pocity, které člověk chce sdělit. Jak já teď často sama říkávám, a mimo jiné to přede mnou řekl Shakespeare: „Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž lidská moudrost nemá ani zdání.“

Nicméně zpátky k větám v článku.Jak sama autorka píše: „Abych se zbavila svých (někdy) konzervativních názorů, domněnek a starostí, musím vyrazit ven z domova a vyčistit hlavu.“ Někdy je více než nutné si zkušenostmi projít na vlastní pěst a zakusit nepohodlí, jinak se náš životní úhel pohledu nezmění.  Poznáme pak, že ta bublina, ve které někteří z nás žijí, je sice pohodlná a bezpečná, ale co když se roztrhne? Dokážeme žít mimo ní? Proč je potřeba mít oči otevřené a pozorovat? Proč je vůbec nutné si občas pořádně vyčistit hlavu například cestováním? Máme-li čistou hlavu, dokážeme být otevření novým věcem a pochopíme, že často padáme do banálních stereotypních vzorců a tím se o leccos můžeme ochuzovat. Většinová část obyvatel tráví svůj život denními rutinami a stereotypy, které vnímají tak přirozeně, že jim vybočení z nich přijde jako něco nebezpečného a nepřijatelného. Žijeme jako automat a jen sem tam se v něm něco změní. Lidé, kteří přemýšlí jinak, vidí za tzv. roh a mají oči i mysl otevřenější, jsou pro člověka žijícího ve svém pohodlném stereotypu buď blázny, nebo nepochopitelní. A přitom každý můžeme z té bubliny vyjít. Je to zcela na nás…

,,Odvaha neznamená nemít obavy, ale překonat je.“

Vyjít ze stereotypního automatického režimu znamená nepohodlí a často mnoho pádů, nepříjemných a bolestivých. Ten, kdo to zakusil, ať už jako cestovatel, nebo člověk, který se snaží růst pracovně a zkouší, bojuje a snaží se životně posouvat, zjistí, že v životě je potřebné získat nadhled. Jedno slovo, ale tak podstatné. „Odstoupit a mít možnost podívat se na sebe z tzv. dálky pomáhá člověku ve zhodnocení, co vlastně dělá, jak to dělá a co dokáže. Může to sloužit i k poznání sebe.“

Když se člověk ocitne v situacích, kdy musí spoléhat sám na sebe, své schopnosti, intuici, ovládnout emoce a musí tzv. improvizovat, hledat různá a nová řešení, tak pozná, co v něm je… Překonáváním překážek sbíráme zkušenosti a vlastní sebedůvěru. Umět od problémů poodstoupit a podívat se na ně různými pohledy, tedy nedívat se jen zepředu, ale i do stran, v člověku nejen vzbuzuje kreativitu myšlení, ale objevuje sám sebe a své možnosti.  Například chodíme-li na hory, kde nás může přepadnout jakékoliv počasí, neočekávané události a překážky, pochopíme, jak jsme malí a učí nás to pokoře. Pokoře a pochopení, že silné řeči z člověka neudělají horolezce a vítěze. Teprve až činy a zkoušky, při kterých zjistí, že je jen malým člověkem ve velkém světě, v něm budují charakter. ,,Charakter se pozná podle toho, co vydržíš, jak dlouho a také že se nenecháš jen tak zlomit“, další slova někoho, kdo v mém životě hodně zanechal.

Co nám mohou dávat životní zkoušky, když vystoupíme ze své pohodlné bubliny, zakusíme cestování a zakusíme stavy, kdy padáme na držku a říkáme si, že už nechceme, nemůžeme? Tohle všechno nám může dát umění improvizace a umění dokázat žít i v nejistotě. Sebepoznání a sebedůvěru. Pokoru. Nadhled a nestrannost, otevřenou mysl….tohle všechno jsou velké plusy.

A menší shrnutí na závěr:

Chyby jsou potřebné stejně tak jako životní nadhled. Díky tomu rosteme. Ale také musíme mít oči otevřené, jinak můžeme být slepí. Díky určitým chybám v sobě objevujeme ty dobré stránky a schopnosti. Není důležité rozvíjet ty slabé, ale ty silné stránky. Ty si, právě na základě tohohle všeho, dokážeme uvědomit.  

Tak a už dost tlachání. Mějte se jak chcete, je pátek, jdeme žít… 🙂 !