Vyberte stránku

Mnoho lidí si myslí, že když něco vyhodí, tak to zkrátka zmizí … a už se to nikde nikdy neobjeví. Opak je ale smutnou pravdou. Odpadky prostě jen tak nezmizí, a ty plastové už vůbec ne. Na této planetě nežijeme sami budou tu po nás žít i naši potomci. Neměli bychom tedy myslet jen na sebe, ale také na budoucnost – předně jejich budoucnost. Měli bychom myslet na planetu a její prostředí. Měli bychom si uvědomit následky našeho nynějšího jednání. Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik vyprodukujeme odpadu a kam odpad putuje a co se s ním děje? Kolik z toho je plastů? Zamysleli jste se někdy nad tím, že krásné obrázky cestovatelů nemusí být stoprocentní realitou? Říká vám něco pojem „plastový smog“?

Planeta, na níž žijeme, není odpadkový koš a není ani smetiště. Většina z nás však tohle nebere v potaz a co zahodí, to nechají tak. Neřeší, co se s tím stane dále? Lidé žijí tak, aby se měli dobře, myslí hlavně na sebe. Neuvědomují si, že na planetě nežijeme sami a je třeba brát ohled na životní prostředí a na zvířata, která s námi planetu sdílí. Nepřemýšlíme ani nad tím, jaké může mít dopady ona bezohlednost i na nás samotné. Cestujeme a poznáváme, ale často nevidíme. Nedíváme se. Přehlížíme. Trávíme čas v přírodě, ale často za sebou necháváme stopy, v podobě odpadků. Podle průzkumu každý rok lidstvo vyprodukuje zhruba 300 milionů tun plastového odpadu, z něhož většina končí v půdě a oceánech, protože se netřídí. Protože se jen tak zahodí a očekává, že samy zmizí ze světa…

Dokumentární film A plastic ocean nám vypráví příběh novináře Craiga Leesona, který při svém vysněném pátrání po modré velerybě objevil množství plastového odpadu plovoucího na hladině. Říká se tomu tzv „plastový smog“. Pohled na něj byl oteřesný… Craig se tedy rozhodl spojit své síly s mezinárodním týmem výzkumníků a ekologickou aktivistkou Tanya Streeterovou, aby společně prozkoumali křehký a tísnivý stav oceánů i moří. Kromě odhalení alarmující pravdy o rozsahu plastového znečištění se tímto filmem snaží přinést odpovědi, jakým způsobem zlepšit stav oceánů a planety, abychom pomohli zlepšit životní prostředí a naši budoucnost.

Snímek se nám snaží ukázat, jaký je nynější stav oceánů. Ukazuje čísla, která jsou opravdu alarmující. Lidstvo vyprodukovalo během několika let skutečně velké množství plastového odpadu. V některých zemích začal fungovat systém, jenž umožňuje dokonce podnikat v oblasti  třídění plastů a jeho následného zpracování. Avšak stále jsou země přímo křičící po zlepšení a změně. Většinou se jedná o země chudší,. O země třetího světa, které nemají zavedený systém, jak s odpady nakládat. Avšak podstata není jen umění odpad třídit ale zamyslet se nad tím, že vyhodíme-li odpad do řeky, či jezera, tedy kamkoliv, myslíme si, že do oceánu se nedostane,. To ovšem není pravda. Žijeme v omylu a tento omyl se nám film snaží ukázat, abychom pochopili, jak příroda funguje. Jak fungují toky řek a jakým způsobem se tuna plastu dostává rovnou do moře, kde se následně rozkládá a způsobuje mimo jiné i smrt zvířat. Když zvíře kus plastu sní tak se v jeho těle nerozloží, ze žaludku nezmizí. Nevstřebá se. Navíc většina plastu je celkově nebezpečná i pro nás. Pracuje se sice na mnoha zlepšeních, jak některé látky z plastů odstranit a udělat je bezpečnější, ale nejde to tak rychle. Film je hlavně osvětou, aby se většina zemí zamyslela, jak důležité je systém třídění odpadů rozvinout. Apeluje na to, abychom se zamysleli, jestli tak moc potřebujeme jednorázový plast a jak můžeme sami přispět a tím snížit současnou tragickou situaci.

Zpracováním na mě dokument zapůsobil. Sice často až příliš prvoplánově apeloval na lidské city, ale nedovedu si představit, jak jinak někoho donutit zamyslet se nad tímto tématem? Nejsnazší je na city diváků pořádně zatlačit. Čísla prezentovaná ve snímku vyznívají v mnoha případech až tragicky a v mnohých jistě zvednou pochyby, zda nejsou nadsazená. Vzhledem k záběrům zveřejněným v dokumentu však věřím tomu, že jsou pravdě velmi blízká. Některé situace, zachycené v dokumentu dokáží opravdu chytit za srdce až vyděsit. Mají ovšem svůj účel, donutit diváka přemýšlet.

Mě z filmu v hlavě utkvěla jedna myšlenka: „Myslíme si, že když něco vyhodíme, že to zmizí jednou provždy ze světa. A ono to není vůbec pravda“ Zamyslím-li se nad lidmi, nad svým osobním pozorováním, většina z nás opravdu v tomto domnění žije. Nepřemýšlíme nad tím, co bude po nás. Žijeme jen tak, abychom se měli dobře my, a ostatní nás nezajímá. Ale jak bylo řečeno ve filmu, planeta není „odpadková koš, a my přece nechceme žít v takové skládce.

Nejsem aktivistka. Nemám ve zvyku odsuzovat a apelovat na ostatní. Místo, kde žiji, mi však není lhostejné a při výletech na hory mě často rozčiluje, kolik odpadků po cestě vidím. Nedokážu pochopit lidi, kteří jdou na hory právě za přírodou, ale přesto se k ní nedokáží chovat s respektem. Ráda bych tedy doporučila, abyste na film zašli a udělali si vlastní názor.. a také se zamysleli, proč a jak zapracovat na tom, aby se naše životní prostředí zlepšilo. Nejen kvůli nám samým a dalším lidským generacím, ale také kvůli zvířatům, která jsou pro náš ekosystém nezbytná. Můžeme budovat čistší budoucnost a svět, kterého jsme tou největší součástí.